Musíme se vyrovnat vizualitě jiných médií, říká scénograf Požitkářů Marek Cpin

Legendární česká a československá scéna Divadlo Na zábradlí se poprvé vydává do Francie. Na festivalu českého divadla ve Francii Na skok do Prahy se představí inscenace Požitkáři (sobota 28. září od 20:00 v Gare au Théâtre) a s ní i typická „krabička“ scénografa Marka Cpina. Na specifickém malém jevišti „Zábradlí“ podle něho nemůže fungovat otevřený prostor, ale když prý člověk tenhle prostor dobře pochopí, může ho skvěle využít. „Divadlo Na zábradlí má lidsky rozměr a i díky tomu jsou jeho inscenace tak schopné komunikovat s divákem,“ říká Cpin, jehož scénografie k Požitkářům získala Cenu divadelní kritiky. Marek Cpin na festivalu také pro zájemce povede MasterClass věnovanou současné scénografii.

Jakým způsobem, vy jako scénograf, většinou pracujete s Janem Mikuláškem? Máte už ustálený způsob spolupráce nebo se liší s každou připravovanou inscenací?
„Náš způsob spolupráce se za ty roky ustálil. Obvykle naše první schůzky probíhají v podobě brainstomingu, během kterého se snažíme najít nebo pojmenovat hlavní téma, které pro nás z textu vyplývá. Během těchto schůzek neřešíme tolik realizaci nebo praktickou stránku, ale snažíme se být ve svých úvahách co možná nejsvobodnější. Téma nebo obsah textu je pro nás vždy zásadní, reálie nebo dokonce prostředí je až na druhem místě. Důležité je pro nás objevit a pojmenovat podstatu textu, o čem to pro nás je, a potom hledáme cesty, jak téma vizualizovat.“

so28zář20:00Divadlo Na zábradlí: Požitkáři20:00

Divadlo Na zábradlí je hodně specifický prostor, nakolik vás jako scénografa ovlivňuje právě místo a jeho nároky?
„Divadlo Na zábradlí má jasné specifikum a to je velmi malé jeviště. Mnozí diváci vidí ze svých sedadel do všech jeho koutů, ale přitom má portál, není to studiová scéna nebo otevřený blackbox – je to iluzivní i antiiluzivní prostor v jednom. Je pro mě proto nutné, pojmout jeviště jako celek. Tak vznikají moje “krabičky”. Pokud nechci, aby divák viděl tahy, nástupy herců atd., musím vše vykrýt, pojednat. Něco jako volný, černý, otevřeny prostor zde nefunguje. Nemá sílu velkého jeviště. Představa, jak herec majestátně kráčí otevřeným prostorem, je komická. Ovšem je to fakt, který když pochopíte, můžete skvěle využít. Divadlo Na zábradlí má lidsky rozměr a i díky tomu jsou jeho inscenace tak schopné komunikovat s divákem.“

„Zábradlí“ je navíc od 60. let 20. století výrazně zapsáno v historii českého divadla, má to pro vás v tvorbě nějaký význam?
Pro mě je Zábradlí splněny sen. Cely dům a divadlo má ohromný génius loci. Vedle Národního divadla, které je mimochodem skoro za rohem, jsou to pro mě dvě nejzásadnější scény českého divadla 20. století. Absolutně magické pro mě bylo setkání s divadlem, které na Zábradlí dělal Petr Lébl – opravdu to pro mě byl zásadní zlom v tom, jestli vůbec a jak dělat divadlo. Jeho fantazie, smysl pro estetiku, stylizaci i humor pro mě byly naprosto zásadní. Beru to opravdu jako malý zázrak nebo osud, ze můžu pracovat v divadle, kde mě jeho práce jako studenta uchvátily.“

Kompletní program 2. ročníku festivalu najdete zde »

Máte nějaké inspirační zdroje, ke kterým se při práci vracíte?
Určitě to je architektura, snažím se sledovat současné umění, design, módu. Scénografie musí reflektovat dobu, aby podpořila divadlo v jeho živosti a komunikativnosti s diváky. Divadlo není muzeum ani archiv, kam by se divák přišel dozvědět, jak to dopadne s Hamletem nebo Othellem…“

Existuje něco jako „česká scénografická škola“, která by měla nějaké společné rysy?
„Většina pedagogů, kteří učili mě nebo moje kolegy byly významné osobnosti scénografie 70. a 80. let, kdy u nás za nejlepší a progresivní scény platila studiová divadla – pracovala s minimem prostředků, důležitá byla symbolika, náznak, metafora. Divadlo vynahrazovalo pocit nesvobody ve společnosti… My dnes pracujeme jinak. Musíme se vyrovnat nebo dorovnat vizualitě jiných médií, nic už není zakázáno – máme volné ruce a to, jak oslovíme diváka je opravdu jen na nás. Ale myslím, že nás všechny ovlivnilo myšlení, že dobré divadlo se dá dělat i s minimem prostředků, snažíme se spíš pořád hledat symboly než diváka ohromit. To je mi sympatické. Snažíme se dobrat jádra věci víc než pracovat pro efekt… a zvykli jsme si trošku dělat všechno na koleně. Řekl bych, že nikomu z nás není vlastní mrhat prostředky.

I v tom mi přijde signifikantní a symbolické, že podle mě nejznámější osobnost české scénografie a opravdu jméno světového formátu – Josef Svoboda – nemá svého následovníka.“

Co byste o Požitkářích řekl francouzskému divákovi, který se na ně chystá a bude to pro něj první česká divadelní inscenace, jakou v životě uvidí?
„Bohužel si neumím představit nic pod pojmem ‚francouzsky divák‘. Ale pokud mám brát Požitkáře jako v něčem typicky ‚českou‘ inscenaci, tak bych francouzskému divákovi asi řekl, že náš způsob vyrovnávání se se životem je snaha nebrat ho tak vážně. A smrt k těmto tématům patří… takže i k ní se snažíme přistupovat s humorem.“

Druhý ročník Na skok do Prahy: České inscenace, autoři i Chlapi v zahradě – čtěte zde »