Laura Tirandaz: Namaran - festival Sněz tu žábu

12 / 5 / 2019, 18:00, Studio ALTA Scénická báseň popisující krásu města Namaran, jeho velikost i jeho pád. Jako ozvěny se troskami nesou příběhy několika lidí, kteří v tomto zapomenutém městě kdysi žili. Režie a hudba: Ian Mikyska Dramaturgie: Jakub Vaverka Scénografie: Ondřej Menoušek Hrají: Edita Valášková, Jakub Vaverka Poème scénique décrivant la beauté de la ville de Namaran, sa majesté et sa chute. Comme autant d’échos, des histoires de plusieurs personnes qui jadis vivaient dans cette cité oubliée résonnent entre les ruines. Mise en scène et musique : Ian Mikyska Dramaturgie : Jakub Vaverka Scénographie : Ondřej Menoušek Avec : Edita Valášková, Jakub Vaverka

Zveřejnil(a) Sněz tu žábu / Mange ta grenouille - festival francouzského divadla dne Neděle 28. dubna 2019

Její scénická báseň Namaran bude na pátém ročníku festivalu Sněz tu žábu reprezentovat experimentálnější divadelní polohu, i když sama se takové definici trochu brání. „Ale jisté je, že současné psaní pro divadlo není dnes ve Francii v centru divadelní tvorby. Píši pro divadlo, ale neinscenuji vlastní texty a tím pádem je možné říci, že mé hry často čekají na to správné setkání,“ říká Laura Tirandaz, jejíž text v neděli 12. května od 18 hodin představí i s vlastní hudbou režisér Ian Mikyska.

Spisovatelka Laura Tirandaz je absolventkou Ensatt, Národní školy divadelních umění a technologie. Její hry (Choco Bé – vyd. Théâtre Ouvert, Noces, Namaran, Besos de Lota) jsou inscenovány i překládány. V nakladatelství Æncrages & Co. jí vyšly již dvě sbírky básní. Tvoří také dokumentární pořady pro Arte Radio a rádio France-Culture. Vytváří také blog Shabesiaa »

Váš text Namaran je dramatickou básní, proč jste zvolila právě tento žánr?
„Namaran původně vznikla na objednávku Rýnské vysoké školy umění (HEAR) v Mylhúzách, Konzervatoře v Mylhúzách a jedné státní scény, la Filature. Nebylo předepsané žádné téma ani obsazení. Několik měsíců předtím jsem četla Atlas ztracených měst, kde mě jedno vyprávění zvlášť zaujalo. Píši často na základě krajin, smyslových vjemů tváří v tvář řece, moři, lesu a ten příběh přímořského města pohlceného svým jezerem mě zasáhnul. Chtěla jsem, aby ten text byl jako vzpomínka vyprávějící o místě, které už vlastně neexistuje, takový no man’s land, a začala jsem psát sbor, který si útržkovitě vzpomíná na ono město a některé postavy, které v něm žily. Forma tak nějak vyvstala sama od sebe.“

Jaké postavení mají experimentálnější polohy divadelního psaní ve Francii?
„Úplně nevím, jak definovat slovo ‚experimentální‘, ale je jisté, že současné psaní pro divadlo není dnes ve Francii v centru divadelní tvorby. Píši pro divadlo, ale neinscenuji vlastní texty a tím pádem je možné říci, že mé hry často čekají na to správné setkání.“

Je lehké odsoudit něco, co se nás netýká, říká kanadský autor (nejen) pro mladé – rozhovor s Olivierem Sylvestrem čtěte zde »

Věnujete se i tvorbě pro mladé publikum, co vás k tomu vedlo?
„Napsala jsem několik kratších her pro mladé publikum na objednávku různých divadelních společností. Jedna z těch her, Besos de Lota, vypráví příběh Angely, malé francouzské holky, která si představuje město Lota v Chile, bývalé důlní město, kam se její otec vypravil žít. Prostřednictvím dětského pohledu jsem měla pocit, že nacházím jakousi svobodu, zejména svobodu být v úžasu. Podivovat se nad nějakým uspořádáním světa, nad nějakým Jiným místem, které mi uniká.“

Sama také vedete ateliéry psaní na školách, co vám práce s mladými lidmi přináší? Mohla byste popsat nějaké základní principy, ze kterých vycházíte?
„Pravidelně vedu ateliéry psaní, často ve vztahu k poezii a občas také k rádiu či divadlu. Hodně jsem pracovala s puberťáky a s malými dětmi a pokouším se pokaždé přijít se svými chvilkovými objevy a posedlostmi. Loni jsem se účastnila psací rezidence ve Vénissieux blízko Lyonu. Zrovna jsem překládala nějaké současné perské básníky. Podělila jsem se s dětmi o několik veršů, které jsem přeložila a nabídla jim, ať se inspirují a převezmou nějaká slova a obrazy. Postupně tu báseň úplně přetvořily. Na ateliérech se mi zejména líbí právě takové výměny.“

Máte nějaké informace o současném českém divadle či umění obecně? A jak se těšíte do Prahy?
„Před několika lety jsem objevila Kupkovy práce a zejména jeho ilustrace k Písni písní. Zůstaly mi z toho v hlavě krásné obrazy… Jinak přiznávám, že znám pouze velké klasiky české literatury. Tato první návštěva v Praze bude dobrá příležitost poznat současnou dramatickou tvorbu a také potkat festivalový tým.“

Laura Tirandaz: Namaran

neděle 12. května 2019, 18 hodin

Scénická báseň popisující krásu města Namaran, jeho velikost i jeho pád. Jako ozvěny se troskami nesou příběhy několika lidí, kteří v tomto zapomenutém městě kdysi žili.

Režie a hudba: Ian Mikyska
Dramaturgie: Jakub Vaverka
Scénografie: Ondřej Menoušek
Hrají: Edita Valášková, Jakub Vaverka

“Málokdo mohl vidět Palác takhle zblízka, vidět svůj odraz na jeho zdech. Kdybys nestál před touhle branou, nikdo by se na ní ani nepodíval, nikdo by se nesnažil vejít dovnitř, kdyby tu nebyl někdo, kdo nám to zakazuje. Mám štěstí, že jsem tě potkal: je snazší nenávidět člověka než zeď. Díkybohu, žes mě uhodil, kdybych se nebyl pokusil vejít, bral bych tě jako přítele – protože máme v obličeji stejný výraz.”

Vstupenky kupujte zde »