Její dědeček, katolický spisovatel Jan Čep, musel v srpnu 1948 za dramatických okolností utéct z Československa před komunistickou policií. Francouzská herečka a autorka Laureline Le Bris-Cep po téměř 70 letech přijela do Prahy, aby se v rámci festivalu Sněz tu žábu zapojila do budování kulturního mostu mezi oběma zeměmi. „Má to pro mě hlubokou symboliku, moc se těším na spolupráci s českými divadelníky,“ říká. Její hru Všichni živí v režii Davida Prachaře jste mohli vidět v rámci čtvrtého ročníku festivalu francouzského divadla Sněz tu žábu ve Studiu ALTA.

Co se vám vybaví, když se řekne Česká republika?
„Jako první určitě moje kořeny a moje rodina. Můj dědeček Jan Čep, kterého jsem nepoznala, byl Čech. Za komunistického režimu se mu jednu noc šťastně podařilo utéct z domova těsně před zatčením a pak odešel do exilu ve Francii. Dost pro mě znamená, že mám možnost vyrazit do Prahy zrovna letos, protože to je právě 70 let od chvíle, kdy Jan Čep ilegálně překročil hranice. Je symbolické, že se v tuhle chvíli můžu zúčastnit právě francouzsko-českého autorského divadelního festivalu.

Když se mě někdo zeptá na Českou republiku, samozřejmě mi na mysli vytanou věci jako sametová revoluce, pražské jaro, to jsou důležité prvky pro směřování celé Evropy.“

Jaký máte vztah k Česku v současnosti?
„Vztah k České republice mám hlavně přes maminku. Podařilo se jí jako teenagerce navštívit svoji rodinu v Československu. Poznala jednotlivé etapy ve vývoji země, od totality až po znovunabytou svobodu, a často mi o všem vykládala a vracela se sem. Doma má spoustu dědečkových knih, z nichž ale bohužel velká většina není přeložená do francouzštiny, takže si je nemůžu přečíst.“

Máte příležitost aspoň z dálky sledovat českou kulturu a speciálně divadlo?
„Mám dojem, že fungování divadelních institucí je hodně rozdílné od toho, co známe ve Francii. Vy tady máte prakticky ve všech divadlech stálé soubory, ale už ne tolik prostoru pro trochu „undergroundovější“ projekty nebo performance. Zatímco ve Francii je velké množství nezávislých společností, které se ucházejí o veřejnou podporu divadelních institucí. Protože o českém divadle toho moc nevím, moc se těším, že poznám nějaké české autory, režiséry a způsob jejich práce.“

Jak často vlastně jezdíte do Česka a těšíte se do Prahy?
„Popravdě to bude teprve moje druhá návštěva. Moje matka má stále příbuzné v Praze a v Olomouci a jednou jsem měla možnost ji sem doprovázet. Jsem moc ráda, že se do Prahy podívám ve spojení se svou profesí, což mi umožní poznat město zase úplně jinak. Budu spolu s lidmi okolo divadla a psaní, takže si budeme moci vyměňovat zkušenosti. A samozřejmě jsem hrozně zvědavá, jakého přijetí se dočká moje hra, chci vidět, jak tu bude rezonovat a co z toho vzejde.“

Hra Všichni živí je o stárnoucím osamělém muži, co říkáte na to, že ji bude režírovat a hrát v ní slavný český herec David Prachař?
„Je mi velkou ctí, že můj text režíruje David Prachař z Národního divadla. Tím, že Všichni živí je moje první hra, je pro mě úžasné vědět, že se jí chopí herec a režisér s takovými zkušenostmi. A opět to je taková krásná shoda okolností, protože David Prachař před několika lety spolupracoval na inscenaci Dvojí domov, která byla založena na textech Jana Čepa. Nemůžu se dočkat, až se s ním seznámím a budeme si moct promluvit. Hra opravdu pojednává o stárnoucím muži, který žije minulostí a vzpomínkami a reálný život se mu vzdaluje. Proto chodí každé léto pracovat, dělat něco konkrétního, fyzického. Doufám, že témata, která hra nastoluje, k divákům promluví a dotknou se jich a vůbec nebude záležet na tom, jestli je někdo Francouz, Čech nebo třeba ještě odjinud.“

Všichni živí
« 1 z 3 »