Reportáž z prvního ročníku festivalu českého divadla ve Francii Na skok do Prahy (Divadelní noviny)

V kulturním prostoru bývalé továrny na anýzový likér Anis Gras v Arcueil, těsně za hranicí Paříže, právě končí poslední představení závěrečného dne prvního ročníku festivalu českého divadla ve Francii Na skok do Prahy. Tři herečky, čtyři herci a režisérka scénické skici hry Panenka z porcelánu po hodině intenzivního „hraní vsedě“ poprvé vstávají ze židlí a užívají si závěrečného potlesku zaplněného divadelního sálu, ve kterém bývalo samotné srdce slavné destilérky rodiny Raspail.

Podařilo se nám vystavět druhou část divadelního mostu mezi Prahou a Paříží, teď je na nás ho dál rozvíjet a využívat, říká ředitelka festivalu Linda Dušková do jen pomalu utichajícího aplausu. Pestrá směsice vzájemně se živě bavících dvojic i hloučků promíchaných z českých a francouzských autorů, herců, divadelních profesionálů, Čechů žijících v Paříži či místních diváků pak dokazuje, že slova o propojování dvou kulturních světů nejsou jen prázdnou proklamací.

Jedním z aspektů tohoto prostoru je touha po poznávání nových věcí. Pro mě festival tvoří především všechny ty osobnosti, postavičky, které sem pražský tým přivezl. Vytvořili tu takovou malou populaci, jež sem naprosto zapadla. Diskutovat s autory a režiséry, i přes jazyková omezení, přesně to sem podle mě patří, vyzdvihuje ředitelka kulturního prostoru Anis Gras Catherine Leconte.

Nad pivem a anýzovkou či miskou české bramboračky, kterou za podpory místní kuchařky Ilham uvařila pražská část organizačního týmu, se spontánně rodí plány na další společné projekty. Od využití prostor Anis Gras k rezidencím českých umělců – od paní Leconte už padl dokonce návrh na vytvoření inscenace přímo pro příští ročník festivalu -, až po zájem o realizaci jedné z her ze strany Radia France.

To, co jsme během toho festivalového týdne zažili (a hlavně i předtím při společné přípravě), se řadí mezi příběhy, ze kterých budu ještě dlouho žít a dlouho o nich mluvit, abych tím prostor obohatila. A to obsahově, ale i ekonomicky. Už teď je jasné, že aktivity festivalu v Anis Gras mi do budoucna poslouží v dalším rozvoji tohoto prostoru. A je dobré, že to děláme vědomě, má jasno Leconte v přínosech české návštěvy.

Hledání společného rytmu

V úvodu zmíněná scénická skica hry Magdaleny Frydrych Gregorové Panenka z porcelánu, kterou poprvé do francouzštiny přeložil Jacques Joseph, byla nakonec jedním z vrcholů festivalu. Když jsem hru poprvé přečetla, nedošlo mi, jak je komplexní, přiznala režisérka Agnès Bourgeois, ale „sociální groteska“ z vesnického prostředí kolem dětského domova se jí rychle dostala pod kůži. Většinou si herce nevybírám a pracuji se svou společností, ale u této hry jsem cítila, že je potřeba obsadit přesné herecké typy. Je to skvěle napsané, řekla s uznáním.

Dlouho prý ale nemohla najít ten správný klíč k rytmu hry: krátkým replikám, nezvyklým pauzám či pro Francouze prý příliš náhlému a rychlému konci. Nevycházelo to vlastně až do dnešního večera, podotkla Bourgeois, pro níž je podle jejích slov právě rytmus hlavním nositelem významů divadelní inscenace. Hru si tak nechala poslat i v češtině, aby s jejím rytmem mohla co nejpřesněji pracovat. A nakonec to do sebe i díky vynikajícímu obsazení všech postav a osobnímu nasazení herců všechno v tu pravou chvíli zapadlo.

Hra má specifický rytmus i v češtině, natož to takhle skvěle trefit ve francouzském provedení. Jsem moc spokojená, řekla Magdalena Frydrych Gregorová, kterou potěšilo i celkové vyznění scénické skici. U dvou různých českých zpracování prý totiž režiséři zvolili buď přímo komický tón, nebo naopak akcentovali jen tragickou a bezútěšnou stránku hry. Byl v tom přesně ten nadhled, který bych v tom chtěla mít, děkovala pak režisérce při osobním setkání Frydrych Gregorová.

Hodina českého disentu Olze neuškodila

Byť v Panence z porcelánu je také hodně odkazů na českou kulturu, jsou to spíš drobné střípky rodinných konverzací, slovní spojení slýchaná v dětství. To Olga autorky Anny Saavedry (překlad Jean-Gaspard Páleníček), druhý český text, který se na festivalu Na skok do Prahy představil v kompletní podobě, je naopak prošpikovaný českými reáliemi a osobnostmi, jejichž jména leckdy nic neřeknou ani českým divákům – a obzvláště těm narozeným po roce 1989. Disent, Charta 77, Pavel Juráček, underground, festival druhé kultury na Hrádečku a Magor řádící za disharmonických tónů kapely Plastic People, to je prostředí, s nímž jsou hlavní hrdinové hry (leckdy ztrojený Václav Havel totiž často manželku Olgu zastíní i na jevišti) natolik prorostlí, že je otázkou, jestli se jejich příběh dá vůbec přenést i do cizího jazyka a kultury tak, aby se nestal jen popisem jakéhosi komunistického skanzenu.

Znal jsem Václava Havla jako dramatika a věděl jsem, že byl český prezident, příběh vaší země jsem ale vůbec neznal, přibližoval seznamování s v Česku oceňovanou hrou režisér Antoine Sarrazin. S orientací v těžkém terénu pomáhaly mladému herci a režisérovi „rychlolekce“ nedávné české historie či scénické poznámky, hodně ale také čerpal ze své znalosti absurdní dramatiky Samuela Becketta. Je to bláznivý text, ale jednotlivé situace jsou v něm jasně dané, podotkl Sarrazin, jenž se prý spoléhal hlavně na svou imaginaci. Neznal jsem všechny příběhy těch lidí, ale byl jsem schopný představit si jejich život, dodal. Také díky uměřeně civilní Zoé Fauconnet v roli Olgy zůstala hra vtipným a zároveň hlubokým portrétem silné ženy slavného muže na pozadí podivné doby.

Aby se francouzskému publiku mohla představit současná česká dramatika v ještě větším tematickém i žánrovém rozptylu, nechali organizátoři pro festival přeložit také úryvky her Ondřeje Novotného (To léto), Kateřiny Rudčenkové (Čas třešňového dýmu) a Davida Košťáka (Lajka).

Autorskému kolektivu devíti herců Pris dans les phares se povedlo v každém z úryvků zachytit specifickou poetiku všech autorů. Nepatetickou revoltu probouzející se ze střízlivých rán Ondřeje Novotného i nostalgické listování albem ženských úzkostí a radostí v Čase třešňového dýmu, vyzvedl koláž přítomný dramaturg a zároveň jeden z autorů David Košťák. Herecký a režisérský kolektiv bývalých spolužáků si do komponované skici mimo jiné zhudebnil píseň z textu Ondřeje Novotného či v originále nazkoušel mnohohlasně (a dojemně) slovenskou lidovku. Košťák si pochvaloval i zpracování části svého vlastního textu: Nakonec se jim podařilo vyslat na oběžnou dráhu i moji Lajku, raketou, která nebyla hnaná přílišným patosem, ale věčnou zprávou o nespravedlnosti a zradě těch, kteří nemají možnost promluvit za sebe, popsal své dojmy a dodal: Festival se mi rozhodně postaral o zážitek z her, které ke mně promlouvaly blízce, ač cizím jazykem.

Sociální sonda o manipulaci, loutkách a Fantomasovi

Otevřený kulturní prostor Anis Gras poskytl pro první ročník festivalu i dvě týdenní umělecké rezidence. Výtvarnice Barbora Sléhová během ní připravila výstavu s názvem Na skok na místě, ve které zdokumentovala svůj pohled na Paříž (třeba i s vojáky se samopaly korzujícími u nejslavnějších památek), v jedné části pak doplněný i o nápadně se podobající „záběry“ z Prahy, o něž se postarala její sestra scénografka Tereza Vydarená.

Český režisér Jakub Maksymov pak za umělecké spolupráce s francouzským hercem Mathieuem Huotem vytvořil experimentální performanci s imerzivními prvky Malá úvaha o manipulaci. Maksymov v úvodní filmové sekvenci pomocí postavy Fantomase vtipně propojil Prahu přímo s bývalou továrnou na anýzovku na předměstí Paříže. Pak už se diváci proměnili v aktéry a ve skupince se postavili za Fantomasův vynález, aby společně splnili svou misi – donutit oživeného umělého člověka vypít jed… Delší dobu mě zajímá aplikace herních principů na divadle a tuhle rezidenci jsem vyhodnotil jako skvělou možnost, jak se takovou syntézu médií pokusit znovu rozvinout, přiblížil Maksymov své unikátní technické řešení. V něm účastníci za použití tzv. „language masteru“ pomocí přehrávaných hlasových povelů ovládali v reálném čase herce jako jakéhosi avatara a v přímém přenosu na plátně sledovali záběry z kamery na jeho hrudi. Společně sdílený zážitek řízení živého člověka probouzel v divácích dětskou radost z drobných zlomyslností. V souladu s názvem ovšem také zjistili, že tahle zábavná činnost nemusí být jen nevinná hra… Je to takový sociální experiment, shrnul s úsměvem přítomný český dramatik David Košťák.

Maksymov, původním zaměřením loutkář, s performancí pracoval právě jako s latentním loutkovým divadlem. Připomněl, že manipulace herce loutkou byla často tematizována v českém loutkovém divadle během normalizace. Diváci prý té metafoře tehdy rozuměli, totalitní společnost byla manipulací prosáklá. No a dnes? Najednou se to téma objevuje znovu, jen už to není jeden systém, ale mnohapatrový komplex systémů, zamýšlel se. Zdá se mi, že tahle metafora vedeného člověka není vyčerpaná. Jen čeká na redefinování v novém společensko-kulturním kontextu, dodal Maksymov.

Jakub vyšel z prostředí loutkového divadla a chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomil, že i tenhle projekt může být považován za loutkářství, přiblížil vzájemnou spolupráci Mathieu Huot. Ale kdo v téhle hře manipuluje kým? Na to neznám odpověď. To je přesně to, co mám rád na performativním umění: umělec může pouze nadhazovat otázky, ale hlavním ohniskem je tady divák, dodává herec, jenž poprvé ukázal divákům tvář až ve chvíli, kdy ho podle předem daných pokynů měli zlikvidovat. A nutno podotknout, že každé ze tří uvedení fascinujícího experimentu mělo jiné vyústění…

Začátek procesu

Stejně jako Huot, který se pro roli „kyborga“ s chutí učil přečíst český text, se vzájemným porozuměním (mnohdy i bez znalosti toho druhého jazyka) zabývali i čeští a francouzští dramatici v rámci workshopu ČR:FR drama. David Košťák, Magdalena Frydrych Gregorová, Laura Pelerins a Olivia Csiky Trnka se věnovali třeba intuitivnímu překladu básní z pro ně neznámé francouzštiny/češtiny či společné tvůrčí práci, z které vyšly dvojjazyčné poetické pohledy na Anis Gras nebo dva vzájemně se doplňující monology, jež se pro bilingvní diváky slily v překvapivě fungující dialog.

A právě dialog a vzájemné sbližování odlišných světů či přístupů k divadlu a umění vůbec, jsou hlavním cílem festivalu Na skok do Prahy, který má díky skvělému přijetí už i termín druhého ročníku – uskuteční se od 26. do 29. září 2019.

Festival vnímám jako první fázi nějakého završení. Není to pro mě konec, ale začátek procesu, který má v prostoru Anis Gras svou logiku a který tu chci už dlouho rozvíjet. O podobnou iniciativu jsme se tu snažili už v různých podobách, ale festival se jako jediný přiblížil nějaké konečné formě, má jasno Catherine Leconte, ředitelka unikátního místa otevřeného kultuře Anis Gras.

Na skok do Prahy 2018
« 1 z 7 »